Nikomu se nechce ráno vstávat. Teda skoro nikomu. Zvláště, když musíme. A nejhůř se vstává, když nás letní čas v půli října budí v šest, zatímco příroda v hluboké tmě ještě sladce spí, neboť má úplně klidně pět hodin. Můžeme být klidní, ono to okolo Vánoc bude ještě o něco málo horší. A teď vzbuďte školáka!

Můj syn má do školy asi osm minut rychlou chůzí. Na koloběžce zhruba polovinu, jenže na ní nejezdí, protože zpátky odpoledne je to do kopečka. A s tím hendikepem na zádech… I tak se mi zdálo, že přece stačí, aby vstával v sedm hodin nebo těsně před, když už je i v zimě přece jen trochu světla.

Tak ho něžně po maminkovsku budím před tou sedmou, aby vstal o patnáct minut později a abych pak až do tři čtvrtě na osm trnula, jestli se stihne aspoň nasnídat a převléct. Vyrážíme spolu, ráno mu totiž nosím tu brutálně těžkou tašku. Co deset kroků se synáček se zoufalstvím v hlase ptá, mami, přijdeme pozdě? Má noční můru z pozdního příchodu do školy. Pozdě jsme ještě nepřišli, ale za ty nervy to nestojí.

Začínám tedy posouvat dobu buzení. A došla jsem až k času 6:30. To je první jemné buzení. Dveře do pokojíčku nechám otevřené, v předsíni rozsvítím. A pokračuju ve své činnosti, jen přestanu dávat pozor, abych nedělala hluk. Za deset minut to jdu zkontrolovat, někdy je třeba ještě třetí zásah. Pět minut před sedmou se mládě obvykle samo vykulí, vyoraná myška je proti němu svěží skřivánek. Nicméně stihne všechno v pohodě, dokonce i poslední kontrolu školních věcí před odchodem. Jediné, co nás pak může zdržet je zrcadlo v předsíni. Můj syn si totiž potrpí na svou komeťáckou čepici…